Vyberte stránku

Veronika „KOKO“ Kokešová je, jak většina z vás správně tuší, známá foodblogerka. Do popředí zájmu receptů-chtivých se dostala svým pořadem Menu domů vysílaném na Streamu. Teď ale sešla z cesty pouhého foodlogování a snaží se uspět na trhu s domácími vývary. Nemá to, holka, lehké. Detaily jejího – místy více, místy méně – úspěšného snažení o rozjetí gastrobyznysu na následujících řádcích.

Koko

Začněme pěkně od začátku. Co Vás přivedlo před pár lety k myšlence založit blog Menu domů, objíždět restaurace a doma pak připravovat stejná jídla a prezentovat to všechno na webu a Streamu? Kde a kdy se vzal ten nápad?

Vzal se ve vaně. Někdo si pročistí hlavu při běhání, někdo při procházce v přírodě a já při očistě těla 😀 Původ to má už v mládí, táta měl v Plzni tehdy celkem vyhlášenou restauraci a tam jsem přičichla ke gastronomii poprvé. Prakticky mě nutil ochutnávat i věci, kterých se jiní štítili – šneky, mořské potvory… Po revoluci to nebylo zdaleka tak obvyklé konzumovat jako dnes. Mě to ale bavilo a nakonec jsem se v tom našla. Proto jsem šla na Vysokou školu hotelovou do Prahy. Ale během toho začala pracovat jako moderátorka v radiu a tím si přivydělávat. A v té vaně se mi obojí spojilo – měla jsem ráda jídlo, milovala jsem chození do restaurací (kde mě ale v poměru cena/výkon při studentských rozpočtech ne vždy uchvátili), chtěla jsem moderovat. A nakonec si říkala, že naučit se vařit to, co mi chutná nejvíc, by nebylo nemožné. A levnější. Hle, MENU domů bylo tady. MENU z restaurace přenesené ke mně domů. Internetová televize Stream.cz tehdy ale fungovala stejně jako youtube – kdokoli tam mohl uplodovat uživatelská videa. A já se doslechla, že když tam budu pravidelně dávat zajímavý obsah, třeba si toho může někdo všimnout. A všimnul. Naštěstí 😀 Už jsem s tím chtěla přestat, asi po 6 dílech. Lezlo to hodně do peněz. A najednou se mi ozvali. A já za náklady začala točit. Stream udělal z mých videí svůj pořad. A samozřejmě před tím jsem se musela naučit natáčet a stříhat videa, pořídit techniku a podobně. Nebyla to krátká ani jednoduchá cesta.

Za Váš blog Menu domů jste v minulých letech posbírala nejedno cenění (Blogerka roku 2013 a 2014, Foodblog Roku 2013, Křišťálová lupa 2014 v kategorii One (wo)man show). Co byla podle Vás pravá příčina těchto úspěchů?

Jednoznačně to, že jsem s těmi videi předběhla dobu. Dnes už se bez videí neobejde žádný server, který má ambice na vysokou návštěvnost. Tenkrát všichni jen fotili a psali. A já měla videa na Streamu. To vytvořilo mnohem větší fanouškovskou základnu. Mimochodem, tyhle ceny už vzala voda. Je to už nějaký čas. Sama jsem zvědavá, zda se jednou do těch kolejí vůbec dokážu vrátit, konkurence je teď mnohem větší a rozhodně už nejsem jednooký král mezi slepými. Myšleno v dobrém.

Foodblogery se to na českém internetu jen hemží a noví neustále rostou jako houby po dešti. Myslíte si, že se pořád ještě dá i v této konkurenci vybudovat úspěšný foodblog nebo už jsou karty rozdány natrvalo a přední pozice se budou jen upevňovat? …To víte, možná nás právě čte „wannabe“ král či královna českého foodblogového rybníčku 🙂

Dnes by bylo tisíckrát těžší uspět tak raketově, jak se to před více než 4 lety povedlo mně. To je jasné a definitivní. Před tím nás tu bylo pár. Teď neznám většinu nominovaných ve všech těch soutěžích a podobně. Přiznám se, že je to vlastně schválně. Kdybych sledovala konkurenci příliš, asi by mě to spíš demotivovalo a odvádělo od vlastního stylu. Věděla bych, kdo už postnul jaký recept, takže bych ho nechtěla teď dávat na blog i já, abych se neopakovala. Zbylo by mi malé pole působnosti tím, jak bych se snažila kličkovat a být stále originální. Takže mám klapky na očích a jdu tam, kam jsem si řekla, že půjdu. Jinak to neumím. Ale zrodit dnes z ničeho úplně od začátku něco, co bude mít takovou pozornost, jako řekněme 5 nejsledovanějších blogů u nás, to už je velmi těžké a nikomu „wannabe“ to nezávidím.

Dá se samotným blogováním uživit? O sponzory v této oblasti určitě není nouze….

No… sponzory. Většinou jsou to spíše naturální směňovači. Aneb pošlu vám produkt za padesát korun, vy ho použijte, nafoťte, napište recept, my ho nasdílíme a važte si toho, že jsme vás oslovili. Omlouvám se, je to trochu nadsazené, ale bohužel někdy se realita blíží tomuto modelu. Velké firmy s neuvěřitelnými rozpočty na televizní reklamy oslovují blogery a berou je jako levnou námezdní sílu, která vděčně odvede práci za ně. To je něco, co mi velice vadí. Už to nečtu. Nicméně samozřejmě, že pokud máte velmi čtený a oblíbený blog, nabízí se i mnohem lukrativnější spolupráce, které vás už živit doopravdy mohou. Pak je to o tom, zda to tak chcete. Nevím, jak jinak to říct – každý má svou cenu. Pro mě je nejdůležitější, abych se za případně propagovanou značku nemusela stydět, aby spolupráce byla co nejméně násilná, aby měla přínos pro obě strany, abych o kvalitě produktu byla přesvědčena a v neposlední řadě, abych si rozuměla lidsky s těmi, kdo ji reprezentují.

Před pár měsíci jste se rozhodla udělat velký životní krok a začala jste podnikat. Proč to u Vás vyhrály právě vývary? Mohla jste se vydat mnoha jinými směry… možná jednoduššími 🙂

Já si ty vývary vymyslela už skoro před třemi lety. Ne ve vaně, ale na gauči, pro změnu. Tenkrát jsem chtěla najmout jednu paní, která by to vařila v pár hrncích u nás doma v Plzni v garáži na levných sporácích vydražených na Aukru 😀 No prostě jsem si to představovala jako Hurvínek válku 😀 Nebyl na to dostatek času, financí, odhodlání. Muselo to uzrát. Než se tak stalo, vznikla konkurence, je to přirozené. Dobrý nápad při počtu lidí na planetě nemůže napadnout jen jednoho. Jenže když jsem cítila, že už bych to dokázat mohla, neuměla jsem se ani přes nepříznivou vstupní pozici na trh vzdát toho, co jsem prostě už dávno chtěla. Vývary musí být. Ale měly by být jen začátkem všeho. Není to cíl.

Řekla byste o sobě, že jste podnikavý člověk? Kde se ve Vás najednou vzala touha po vlastním byznysu?

Já jsem to v sobě měla vždycky. Přestože se stále ujišťuji o tom, že byznys je vážně spíše chlapský svět, já mám napůl chlapskou povahu. A ta druhá půlka je zas ustrašená malá holčička. Taky se to ve mně pere a přiznávám, že jsem od začátku projektu zažila krizové okamžiky, kdy jsem se proklínala, že něco takového vůbec riskuju. Jak jednodušší by bylo být jen zaměstnanec a mít čistou hlavu. Ale pak to naštěstí zas přebere ta druhá půlka, která si řekne – hlavně se z toho … nepo… Dokážeš-li to, není to jen sen.

Člověk by řekl, že to, že jste díky Menu domů známou osobností, Vám otevře srdce zákazníků bez většího přičinění. Ale je to opravdu tak?

Teď nevím, zda neříkáte srdce, ale myslíte spíš peněženky 😀 Srdce fanoušků to otevírá určitě. Alespoň těch věrných, kteří vážně drží palce. Toho si neskutečně vážím. Přiznám se, že je poznám, a když prodávám někde na trzích nebo na festivalu, poznám je z dálky. Usmívají se na mně jako staří známí – což vlastně jsou. Už 4 roky koukají na to, jak se mi věcí vedou víc či míň, sdílela jsem s nimi i osobní problémy, je to jako bychom se znali celou dobu osobně. Alespoň pro ně. A já je podle výrazu, když přichází, hned poznám. Někdy mi tykají, někdy ne. Nechávám to na nich. A zatím tvoří naprostou většinu mých zákazníků. Takže ano, asi to srdce otevírá. A vezmu-li to objektivně, v důsledku toho jsou možná ochotni koupit i něco, co by jinak nekoupili. Ale pokud pak píší, že z toho uvařili něco dobrého pro svou rodinu, že jim to moc chutnalo a že jim to ulehčilo práci, sklidili obdiv od strávníků, je to přesně tak, jak bych si to přála. Pokud čekáte věcnou odpověď: Ano. To, že vše mohu takto na Streamu prezentovat, produktu a značce pomáhá. Ale nemyslím, že by to bylo bez většího přičinění. Nadřela jsem se na tom za posledních 8 měsíců tak, že mám svědomí naprosto čisté.

Už máte za sebou obíhání úřadů. Jaký byl střet s realitou zahájení podnikání? Něco, co Vás mile nebo naopak nemile překvapilo na úřadech?

Na papíry jsem totální nešťastník. Moje kamarádka mi dělá účetnictví a ví, že nejsem schopná mít žádné lejstro v pořádku 😀 Já jsem čekala, že to bude peklo. A peklo to bylo. Kolonky, vyplňování, lhůty, potvrzení o potvrzení. Ale asi není proč si stěžovat, tímhle musí projít každý, kdo tohle chce dělat.

Jsou i Vaše začátky podnikání krušné nebo jde vše jako po másle? Podařil se Vám už nějaký přešlap?

Je to samý přešlap. A jestli šlo o máslo, tak na hlavě 😀 Myslela jsem si, že to půjde jednodušeji. Velmi mylně, samozřejmě. A to jsem měla velké štěstí na lidi kolem sebe a snad i na karmu. Když jsem s projektem začínala, netušila jsem, zda vůbec seženu místo, kde by se vše dalo vařit, subjekt, který by byl schopen spolupracovat, obchodního partnera, který by mě v nejhorším doopravdy podržel a nevycouval, když by ho to přestalo zajímat. Povedlo se mi všechno z toho, a když se podívám zpět, kdyby se nezadařilo v jediném ze zmíněných bodů, celá věc by zkrachovala. Nebyla by firma, pořad, nic. Když se začalo vždycky něco chýlit k až příliš velkému průšvihu, přišlo úplnou náhodou něco, co to zachránilo. Ale tohle teď teda musím zaklepat.

Jako foodblogerka jste hodnotila (možná by bylo vhodnější použít na tomto místě slovo „kritizovala“) jídlo v restauracích. S projektem KOKO Food jste se najednou dostala na opačný břeh – jste to Vy sama a Váš produkt, kdo podléhá kritice zákazníků. Jaký je to pocit? Jaké byly první odezvy skutečných živých zákazníků na Váš vývar?

Je to příšerný pocit bezmocnosti. Ne proto, že bych si za svým produktem nestála. Ale proto, že nad tak velkou věcí už člověk v každém detailu nedokáže mít úplnou kontrolu a musí se spoléhat na druhé. Doteď jsem vždycky věděla, že když musím něco udělat dobře, tak že když tomu dám všechno, povede se to. Ale nyní musím věřit jiným lidem, že se stejnou vervou dělají pro mě. Stále se to učím a přiznávám, že to není lehké. Za svým si jdete vždycky tvrději než coby jeden z mnoha pracovníků na projektu někoho jiného. Ale zatím mě v Eurestu nezklamali. Pevně doufám, že úspěšně potáhneme spolupráci dál a tak dlouho, že i tenhle strach jednou zmizí.

Vaše vývary prodělaly křest ohněm na dvou velkých gastro akcích na pražské Náplavce, natočila jste o tom i video (https://www.stream.cz/porady/koko-food). Co zásadního jste tam zjistila – o gastrobyznysu, o sobě o vašem produktu?

Ani nevím, kde začít. To stánkaření je hrozná otročina. Tedy hlavní náplň – prodávat, být v osobním kontaktu s fanoušky, zákazníky, to mě baví. Ale to kolem – přípravy, převážení, stavění stánku, balení a rozbalování, pak zas likvidace odpadu a zbytků. Je to náročné. A to i v zimě, kdy je vám prostě celou dobu strašná kosa, tak i v létě, kdy máte obavy z předpovědi počasí, strach o produkty a jejich kondici. Jezdili jsme na trhy ob 14 dní od února do května a od září zase začínám. Absolvovala jsem mnoho festivalů s nejrůznějšími kamarády, spolupracovníky, v nejrůznějších zázemích a podmínkách. Za 8 měsíců jsem se posunula v této profesi o tolik dál jako nikdy před tím. A cítím se vážně silnější. I když jsem jen na prvním schůdku.
[tg_divider style=“faded“]

O čem jsme si s KOKO povídali dál?
Dozvíte se v zářijovém čísle Starting UP.

[tg_button href=“https://issuu.com/startingup/docs/startingup_1_3.rocnik_2016_free_ver“ color=“orange“ bg_color=““ text_color=““]Prolistovat číslo[/tg_button]

[tg_divider style=“faded“]